Lyrický meditativní text reflektující postavení člověka ve světě - monolog starého samotáře, dělníka ve sběrně papíru.
Próza je rozčleněna na osm číslovaných kapitol a opatřena motem z J. W. GOETHA. Starý Haňťa, vypravěč a hlavní postava příběhu, pracuje již 35 let u lisu ve sběrně papíru. Zásluhou své profese je "vzdělán proti své vůli", protože z hromad papírového odpadu zachraňuje vzácné knihy odsouzené k likvidaci. Ve svém přeplněném bytě shromažďuje především ty, které obsahují hluboké myšlenky filozofů a básníků, vášnivě se oddává jejich četbě. Doufá, že mu pomohou dovědět se něco podstatného o sobě, a zároveň se díky nim ocitá v "krásnějším světě", "v samotném srdci pravdy". Při práci u lisu vzpomíná na své mládí, na tragikomické situace lásky k dívce Mančince, na idylické soužití s mladičkou cikánkou za války, na smrt matky a strýce. Vybavují se mu myšlenky oblíbených filozofů (A. SCHOPENHAUER, G. W. F. HEGEL, F. NIETZSCHE, ERASMUS ROTTERDAMSKÝ), medituje nad nimi, konfrontuje je s vlastními zážitky. V extatickém vidění ho ve sběrně navštíví LAO-C' a Ježíš Kristus, při noční práci rozmlouvá s "mladým" I. KANTEM. V jiných sklepních provozovnách potkává vysokoškolské vzdělance, v kanálech města sleduje válku krysích klanů, zaznamenává atmosféru Prahy 70. let. Svou práci vykonává pomalu, s rituální pečlivostí, vtiskuje každému balíku svébytnou tvář (některé např. obaluje do reprodukcí malířských mistrů). Jednou spatří obrovský moderní lis a s úděsem zjistí, že pohlcuje a zpracovává knihy, "aniž by jediná stránka umazala lidské oči a lidský mozek a srdce". Brzy poté ho ve sklepní sběrně nahradí dva mladíci, kteří vyznávají zcela odlišný způsob práce - sice efektivní, ale naprosto zmechanizovaný a neosobní. Haňťa je přeložen k práci s čistým papírem, při které již nemůže objevovat krásné knihy. Nedokáže se se svým "vyhnáním z ráje" smířit. Prožívá bizarní sen, v němž gigantický lis slisuje postupně celou Prahu. Jeho zoufalství vrcholí rozhodnutím spáchat ve své sběrně sebevraždu. Vykoná ji však pouze v přiopilém snu na lavičce v parku, kde se probouzí do euforické nálady.
Postava Haňti, která nezakrývá jistou autobiografičnost, se prezentuje značně odlišnými rysy než obvyklý pábitel z předchozích Hrabalových knih. Je sice také člověkem z okraje společnosti, ale svou svobodu a volnost už nebrání furiantskou a žvanivou řečí; Haňťa mlčí a medituje. I když je samotářským podivínem, netrpí osaměním, protože žije "v myšlenkami zalidněné samotě". Jeho skutečnými přáteli jsou myšlenky - filozofů, spisovatelů i jeho vlastní. V popředí Haňťova hodnotového světa tak stojí kniha: je pro něj výsostným produktem lidského ducha, klíčem k porozumění životu i projevem tisícetileté kultury. S donkichotskou vervou se v těžkých dobách normalizačního režimu rozhoduje pro její ochranu, věří v její nezničitelnost. Svět knih, zachycování uplynulého času i každodenní prožitky jsou pro hrdinu příležitostí k otázkám po smyslu bytí, k pojmenování své vlastní situace ve světě. Haňťa takto tlumočí, často i explicitně, osobitou uměleckou a životní filozofii B. Hrabala - specifický zorný úhel, jímž se v jeho dílech spojují a konfrontují různorodé jevy a prožitky. Hrdina se svou profesí paradoxně podílí na ničení, ale současně i uchovává a tvoří, jeho práce ve sběrně se stává činností s hlubším smyslem. Haňťovo rituální balení a lisování je tak zřejmou transformací Hrabalovy svérázné modernistické metody tvorby: starý balič vytváří objekty, které představují "koláže" ze zavrženého papíru a vzácných knih, jsou jistým výrazem subjektivního prožívání reality. - Všechny polohy textu - úvahy, vzpomínky, citáty a parafráze, vlastní příběh i snové vize - jsou spojeny prostřednictvím jediné perspektivy vypravěče v mohutný mnohohlas. Haňťův fiktivní meditativní monolog má charakter básnické zpovědi. Lyrické vyznění Příliš hlučné samoty podtrhuje zvýšená subjektivnost textu, přitlumená dějovost, přítomnost baladického prvku a zejména specifická práce s motivy. V díle se refrénovitě opakuje, střídá a obměňuje několik dílčích témat a motivů (soucit, láska, ponížení, lisování, šumění kanálů), citátů a sentencí ("nebesa nejsou humánní...", "třicet pět let balím..."). Variační pohyb zmnožuje původní představy, posouvá jejich významy, otevírá smysl textu. Haňťova vzrušená výpověď má evidentní sklon k rytmičnosti - je členěna na podobné promluvové úseky, jež se v rámci větších celků spojují souřadně. Celý text charakterizuje specificky kladená interpunkce a celkově litanický tón. To vše umožňuje autorovi propojovat nesourodá i protikladná témata, a především vyslovovat "jinak nesdělitelnou dimenzi smyslu" (M. JANKOVIČ).
Text Příliš hlučné samoty je znám ve třech verzích (jejich rukopisy jsou datovány r. 1976, ale dílo pravděpodobně vznikalo už po několik předešlých let): po první, převážně veršované, se objevuje prozaická podoba, které dominuje obecná čeština; třetí - definitivní a zde popsaná - zůstává v prozaickém tvaru, ale užívá spisovného jazyka, zvýrazňuje rytmičnost a záměrně posiluje napětí mezi tématem a jazykovou formou. Nyní jsou všechny tři verze i s komentářem upozorňujícím na drobné rozdíly mezi jednotlivými vydáními přístupné v 9. sv. Sebraných spisů B. H. (Hlučná samota, 1994). Ve vydání v Odeonu 1989 je k textu Příliš hlučné samoty připojena básnická skladba ve volném verši Adagio lamentoso, jež je montážním sestřihem představ a zážitků z různých oblastí života. V r. 1981 se část Příliš hlučné samoty objevila společně s úryvky z díla Něžný barbar v oficiálně vydané publikaci Kluby poezie. Kniha je však výrazně poznamenána cenzurními a autocenzurními zásahy: eliminovány jsou odkazy na realitu normalizační doby i některé filozofické, erotické a groteskní pasáže, oslaben je i tvarový princip rytmického opakování. - Postava zaměstnance sběrny Haňti se již dříve vyskytla v povídce Baron Prášil (ze souboru Perlička na dně, 1963), zde však měla funkci obdobnou jiným pábitelským postavám onoho období Hrabalovy tvorby. Příliš hlučná samota, do níž spisovatel projektoval nepochybně i vlastní prožitky (v letech 1954-59 pracoval ve Sběrných surovinách), patří k textům z pravděpodobně vrcholné etapy jeho tvorby. Léta 1970-76, kdy oficiálně nepublikuje, náleží k jeho mimořádně plodnému období. Tvoří tehdy - kromě textů meditativního charakteru - především díla retrospektivních návratů (Městečko, kde se zastavil čas; Postřižiny, 1974xx, 1976). K tomuto údobí náleží i román Obsluhoval jsem anglického krále, který je Příliš hlučné samotě blízký svou lyrickou monologičností i variačním opakováním motivů, a rovněž kniha Něžný barbar (1975xx, Kolín n. Rýnem 1981, Praha 1990). V ní se Hrabal pokouší o poetický obraz undergroundu 50. let, a zejména pak o portrét V. BOUDNÍKA, experimentálního grafika a literáta.
Příliš hlučná samota navazuje na sisyfovský motiv filozofie A. SCHOPENHAUERA a zvláště pak na jeho aktualizaci v díle A. CAMUSE (Mýtus o Sisyfovi), vychází z tradice taoistického myšlení (LAO-C'), které nabízí osamělému lidskému jedinci cestu k sebepoznání a zároveň oporu proti uspěchanému a odcizenému světu. V českém kontextu, také zásluhou výrazových prostředků, zaujímá text postavení značně výjimečné. Výrazný motiv ničení knih a snahy o jejich záchranu se objevuje i u L. DVOŘÁKA (konkrétně v povídce Jak hromady pobitých ptáků ze souboru Šavle meče).
Lit. K.: Dvojí H., Listy 1982, č. 5; F. Všetička in Kompoziciána, Bratislava 1986; M. Jankovič: Hlučná samota B. H., in B. H.: Příliš hlučná samota, Praha 1989; sb. Hrabaliana, Praha 1990 (M. Červenka: H. veršem; D. Slejška: Hodnoty, H. a Haňťa; J. Zumr: Ideová inspirace B. H.); V. Novotný: Barbarský portrét něžnosti, in B. H.: Něžný barbar, Praha 1990; M. Jankovič: Čas Příliš hlučné samoty, in Nesamozřejmost smyslu, Praha 1991; K. Chvatík: Fenomén H. aneb O básníku české prózy, in Melancholie a vzdor, Praha 1992; M. Vajchr: Postava Haňti v Příliš hlučné samotě, Haňťa press 1992, č. 12; M. Dobstadt: Raum und Zeit in der Erzählung "Allzu laute Einsamkeit" von B. H., Litteraria Pragensia 1993, č. 6; M. Jankovič in Kol.: Český Parnas, Praha 1993; S. Rothová: Hlučná samota a hořké štěstí B. H., Praha 1993.
(Jan Malura, Slovník české prózy, 1994)