Komorní psychologický román z prostředí poválečné východoevropské emigrace v New Yorku.
Nevelká próza, věnovaná autorově ženě Regině, obsahuje 11 číslovaných kapitol a je uvozena rozsáhlým citátem z talmudu. Její děj se odehrává v newyorském hotelu Atlanta, kde se sejde velmi různorodá společnost, aby svou účastí na večírku a peněžitými dary podpořila evropské exulanty. Venku se mezitím strhla vichřice, cesta domů není příliš bezpečná, a z víceméně formálního posezení se tak stává dočasné vězení. V atmosféře klíčící ponorkové nemoci se postupně prolínají a vyhrocují osobní dramata většiny zúčastněných. "Znuděné hosty, oddávající se dobročinnému pití, melancholickému chytání lelků a drobným svárům" nejprve vyruší profesor Wunderlich, jenž promokl při shánění taxíku. Ujímají se ho hned tři spolubydlící ze jmenovaného hotelu: Evžen Rindt, jehož manželka Anna budí pozornost nejen krásou, ale také milostným vztahem ke svému švagrovi Juliovi, dále pak bohatý obchodník s kůžemi Feigel, jinak mecenáš romantického založení, a konečně Polák Stanislaw, výmluvný seladon, kterého na společnosti boháčů a paroháčů přitahuje "vůně příležitosti". Profesor Wunderlich náhodně zjistí, že Evžen Rindt má v odloženém kabátě revolver, a domnívá se, že je na stopě připravovaného zločinu. Přítomnost Češky Marty, která je do Evžena zblázněná, napovídá, že by se mohl chtít zbavit své nevěrné manželky. I proto žádá Wunderlich Julia, aby se zbraně zmocnil a donesl mu ji. Mezitím Stanislaw získává sympatie boháče Feigela a slibuje, že mu ještě týž večer smluví schůzku s přitažlivou Annou. Tragické rozuzlení je na okamžik oddáleno skandálem, který způsobí Wunderlich urážkou slavné operní pěvkyně, a groteskní epizodou, v níž Rumun Valeriu vykrade pokladničku dobročinné společnosti. Mstí se tak za to, že se stal obětí krutého žertu k pobavení spolustolovníků. Juliovi se skutečně podaří vzít bratrovi pistoli a hnán žárlivostí a pocitem životní křivdy zabíjí Annu, jejíž bezvýznamnou schůzku s Feigelem náhodou odhalil. "Jarmark dobročinného večírku" vrcholí vystoupením mladé maďarské zpěvačky Alžběty, jejíž úspěch přehlušuje zprávu o uloupených penězích i o vraždě.
Hostovského pohled na fenomén dobročinnosti a na vztahy uvnitř východoevropské emigrace je neiluzívní. Hlubší smysl přikládá večírku snad jen jeho organizátorka, sociální pracovnice Barbara Greenová, pro niž je dobročinnost službou "abstraktnímu dobru". Pro ostatní přítomné je večírek buď příležitostí, jak předvést společnosti svůj americký úspěch, nebo místem, kde se ti méně úspěšní pokoušejí prosadit či alespoň získat užitečné kontakty. Vztah emigrantské sešlosti k Američanům a jejich životnímu stylu je velmi rozmanitý - od otevřených projevů odporu k elegantní povrchnosti až k nadšenému vzývání "amerického snu". Všech účastníků večírku se však dotýká ta vlastnost, kterou Americe přisoudil Wunderlich: "Amerika a její tempo jen urychlují procesy, které byly a jsou v nás." Toto "urychlování" je patrné zvláště u případů, kdy se ušlápnutí jedinci, trpící pocitem životní křivdy, dokáží i díky vypjaté atmosféře večírku vzepřít despotismu či naopak lhostejnosti ze strany snadněji se prosazujících osobností. Prvním takovým případem je vzpoura obětavé, tiché duše Barbary Greenové vůči její hysterické přítelkyni Editě, druhým je již zmíněná epizoda, v níž se Valeriu mstí loupeží dobročinných peněz. Celá motivická linie pak vrcholí tragickým činem Julia Rindta, vraždícího ženu, kterou hluboce miluje, s odůvodněním: "Já nemám nikoho rád, mne každý otlouká." Próza se vyznačuje do nejmenšího detailu promyšlenou kompozicí, v níž i některé na první pohled podružné motivy mají své přesné místo v rozvíjení syžetu. Dramatické sevřenosti příběhu napomáhá i velmi důsledné dodržování jednoty místa, času a děje.
V kontextu díla E. Hostovského patří Dobročinný večírek (angl. The Charity Ball, Londýn 1957; přel. P. H. SMITH) spolu s románem Půlnoční pacient (angl. 1954, čes. 1959) do jeho amerického tvůrčího období, které vyvrcholilo ambiciózním románem Všeobecné spiknutí. Dobročinný večírek má v jeho ztvárnění exilu zvláštní místo tím, že je zde zatlačen do pozadí vypravěčský subjekt, zdůrazňovaný v autobiograficky založených prózách (např. Sedmkrát v hlavní úloze, 1942, či Všeobecné spiknutí), což autorovi umožnilo pohlédnout na zobrazovaný problém z více zorných úhlů. Klíčový motiv neadekvátního řešení vnitřního pocitu křivdy spojuje román s některými ranými Hostovského díly (zvláště se Žhářem, 1935), jež byla psána v době výrazné psychologizace části české prózy pod vlivem FREUDOVA žáka A. ADLERA (kupř. V. ŘEZÁČ, Černé světlo, 1940; M. HANUŠ, Méněcennost, 1942). V Dobročinném večírku nejde Hostovskému ani tak o zkoumání vnitřního světa jedince jako o postižení základních momentů existence nejen v moderním velkoměstě, ale v chaosu současného světa vůbec ("do věcné, důvěrně zachycené každodennosti prosakuje horizont absolutna, otázky po osudu a posledních věcech člověka křižují jako svítící střely nad bludištěm rutinní existence" - J. HOLÝ). Tím se Hostovský zařazuje po bok nejen českým autorům, kteří reflektují emigrantské osudy (J. ŠKVORECKÝ, M. KUNDERA aj.), ale i mnohým moderním romanopiscům využívajícím modelových postupů a pokoušejícím se spojit zábavnost s obecnějším sdělením o společnosti. Na prvém místě je zde třeba jmenovat G. GREENA, který byl nejen Hostovského literárním vzorem, ale také jeho dlouholetým přítelem a redaktorem překladů jeho děl do angličtiny. V dramatické stavbě Dobročinného večírku je možno spatřovat vzdálený ohlas Hostovského obdivu ke hrám E. O'NEILLA a A. MILLERA. Střídmý realismus a smysl pro dobrodružnou zápletku upomínají na klasické autory, které Hostovský upřednostňoval před romanopisci 20. století, kupř. na E. A. POEA a R. L. STEVENSONA - z českých autorů je v této souvislosti třeba připomenout vrcholné prózy K. M. ČAPKA-CHODA. Osudy Hostovského se vzdáleně podobají životní pouti F. WERFELA, jehož román Sjezd abiturientů (1928) je motivicky částečně spřízněn s Dobročinným večírkem.
Lit. K. Bednář: Emigrace očima E. H., Plamen 1960, č. 7; H. Kunstmann: Několik poznámek k "americké" části tvorby E. H., Proměny 1976, č. 2; I. Ř. (= I. Řezníček), Svědectví 1986, č. 78; P. Bílek: Nebýt mne, tak bych se utopil, LidN 28. 8. 1990; J. Holý: H. ještě po dvaceti letech, LitN 1990, č. 37 (příl. LidN 13. 12. 1990); P. Kosatík: Cizinec dorazil domů, Tvar 1990, č. 33; V. Novotný: Cizinci hledají klid, SvS 23. 11. 1990; M. Pohorský: Úniky a návraty E. H., in E. H.: Dobročinný večírek, Praha 1990; V. Sůva: Naděje i beznaděje, NK 1990, č. 39; P. Švanda: Na konec zazní výstřel, LD 7. 12. 1990; E. Štědroňová: Cizinci hledají byt, Tvorba 1991, č. 5.
(Martin Pilař, Slovník české prózy, 1994)