Antiutopická novela s prvky hororu o totalitní, lidožroutské společnosti.
Bezejmenný protagonista vypráví v ich-formě a v préteritu svůj příběh až k tragickému konci. Bezprávní obyvatelé chátrajícího města s policejní diktaturou jsou rozděleni do kast dle toho, zda a jaké mají obydlí a kolik vlastní poukázek na maso, jedinou potravu přidělovanou za ně ve třech třídách městské tržnice. To maso je lidské a neprodá-li se čerstvé v první třídě pro nejmajetnější obyvatele, je v různém stavu rozkladu přesouváno na pulty v nižších odděleních. Dřevo, přidělované bydlícím rovněž za poukázky, se získává rozebíráním starých dřevěných domů; tak se i protagonista stal bezdomovcem a dle předpisů tím pozbyl i právo žádat o poukázky (dům byl v jeho nepřítomnosti rozebrán a obyvatelé, marně jej bránící, "poraženi" píkami policistů v červených uniformách). - Hladovějící protagonista vejde přes zákaz do třetí třídy tržnice a stane se povalečem: okrádá chudáky o poukázky a pak je za masitou odměnu udává policistům. Tak žije nějaký čas, dokud není sám okraden a udán; prokazuje se poukázkou ukrytou pro takový účel v botě - nyní však zpuchřelou a neplatnou, a před okamžitou popravou se tedy zachrání jen náhlým útěkem. Ukryje se pak v cizím sklepě, odkud unikne vraždícímu služebnictvu privilegovaného obyvatele s probodenou nohou. V následné horečce a hladu obdrží ke svému překvapení na úřadě poukázky, neodváží se je však jít proměnit za maso. V zoufalé situaci se dopustí nejhoršího přestupku: odejde z města. Za pár dní přijde do živé, zelenající se krajiny a tam je zachráněn obyvateli vegetariánské osady. Nedokáže však přijmout jejich zásady, po kanibalské, sexuálně motivované vraždě je vyhnán zpět do města. Když pak chce policistům ve městě venkovany udat (i s někdejším chlebodárcem), je na místě zabit. V posledním okamžiku si ještě uvědomí, že se nyní vyplní jeho přání dostat se jednou do první třídy tržnice: paradoxně však již jen jako zboží.
Harníčkova alegorizující próza vychází z bipolárního modelu světa: diktatury a svobodné společnosti za jejími hranicemi. Obraz obou společenství je čtenáři zprostředkován pohledem amorálního protagonisty. Jeho psychika, v níž nezaznamenáme žádný vývoj, je deformována demagogickou ideologií a výchovou, založenou na stálém strachu ze smrti hladem či "porážkou" za sebemenší porušení zákonů. I přes tuhý policejní režim si člověk ve městě není nikdy jist životem; organizovaný zločin, policejní zvůle, korupce a anarchie mezi zaměstnanci správy udržují občany v nejistotě a strachu, a tím se stávají státotvorným prvkem diktatury. I vypravěč - udavač, loupežník a vrah - uvažuje-li o svých činech, pak s pocitem, že porušuje zákon. Netouží po změně systému, nelidské zákony nekritizuje, ale přijímá, ba přestupky proti nim sám odsuzuje. Nezoufá nad svým bezprávným postavením, neuniká ani do opozice, ani do ilegality - i jeho odchod z města je výsledkem náhody. Když zjistí, jak beztrestně lze některé zákony přestupovat, je úžasným zjištěním dezorientován, je však také zesláblý, nešikovný a málo odvážný, aby toho využil pro sebe, takže věčně ztrácí postavení a životní perspektivu. V důsledku své hodnotové orientace, nepřizpůsobivosti a zřejmě i primitivnosti není s to přimout ani takový způsob života, jaký se mu nabízí ve venkovské vegetariánské osadě. Vyšinutost hrdinovy emocionality a morálky dokládá například minuciozní, smysly dráždící popis rozkládající se, zapáchající potravy na jedné straně a naprostá absence citů, především pocitu viny při kterékoli spáchané vraždě na straně druhé. Na svou podlost a impulzivní nenasytnost nakonec ústřední postava doplácí životem. Jelikož ten však pro ni nemá žádnou cenu, jedinou lítost pociťuje nad tím, že do nejluxusnějšího oddělení tržnice se nyní již zaživa nedostane. Teprve tu si uvědomuje absurdní naplnění svého přání, jako vždy i zde přichází poznání pro hrdinu pozdě a bez užitku.
MARTIN HARNÍČEK (nar. 27. 3. 1952 v Praze) publikoval nejprve v samizdatu prózy Strýček (1975), Já bratři (1981), Sedmá rezervace (1981). Novela Maso zasahuje několik literárních kontextů. Jako apokalyptická futurologická vize lidské společnosti vstupuje do rodiny tematicky příbuzných textů s kritickými obrazy policejních států (např. G. ORWELL, 1984; J. ZAMJATIN, My; K. FALDBAKKEN, Bídné roky), s nimiž je pojí i nejedna motivická paralela. Zřetelná je alegorická nekonkrétnost doby a místa smísená s detailními popisy jevů či událostí, jež dávají možnost vnímat text jako aktuální podobenství, jako odraz soudobých diktatur; tak také vyznívá novela P. ŠVANDY Libertas (1988xx). V novele Maso je však nápadná iritující hyperbolizace momentů hnusu, zla a nenávisti, zášti - autor jako by vytvářel dílo s atmosférou hororu; užívá k tomu jednak přesvědčivé psychologické charakteristiky postavy, jednak detailních naturalistických popisů. Podlost protagonisty je tím působivější, čím hlouběji poznáváme rozsah jeho vědomostí, vychytralost i zvrácenost jeho emocionality. Přemíra ošklivosti zároveň vyvolává dojem, že zmíněné hyperboly nejsou míněny zcela vážně, nýbrž že jsou současně svou parodií, resp. parodií žánru (obdobně balancuje mezi groteskou a thrillerem novela V. ZYKMUNDA Sjezd abiturientů, 1992). Z reálného hlediska je nesmyslná již sama perspektiva vypravěče: příběh vypravovaný v minulém čase slovesném ústy toho, kdo byl nakonec zabit, je absurdní. (Takovou perspektivu mají např. i povídky I. VYSKOČILA Studnice Jakubova a Uzdravení z knihy Vždyť přece létat je snadné, 1963; novely J. GRUŠI Mimner aneb Hra o smrďocha či B. HRABALA Ostře sledované vlaky; je však symptomatická pro fantaskní prózu vůbec, viz např. E. A. POE Pád do Maelströmu.) Rys parodičnosti podporuje i knižní vyprávěcí styl, místy až archaicky vznosný či nápadně expresivní, jehož fingovaná jazyková kultivovanost kontrastuje s nízkostí zobrazovaných témat a vypravěčových postojů a citů - např.: "Maso bylo tuhé, bylo nutno mocně žvýkat; měl jsem však nyní dost času, neměl jsem kam jít a v bezpečí, v jakém jsem se právě nalézal, mohl jsem se oddávat jídlu zcela pokojně. Nijak jsem nespěchal, ale přesto jsem brzy zpozoroval, že mi zbývá již jen nevelký kus masa. Rozpakoval jsem se, neměl-li bych si tento kus ponechat na druhý den, ustanovil jsem se však velmi rychle na rozhodnutí nasytit se řádně, sníst vše a být tak v naprostém bezpečí jak před zloději, tak před strachem, že nazítří již nebude možné syrové maso jíst." Vytříbeným stylem vypravěče prolínají ovšem prvky jeho neumělého hovorového vyjadřování. Ať již jsou stylové narážky na literární naturalismus vnímány jakkoli, stýká se s ním text Harníčkovy novely i námětově obracením zevrubné pozornosti k některým stránkám fyziologického života člověka.
Lit. E. Kantůrková: O generačních pocitech, objektivitě, autenticitě a jiných věcech, LitR 1990, č. 5; BaH: V ráji kanibalů, OD 23. 9. 1991; P. Kosatík: Knížka gilotina, Ikarie 1991, č. 11; K. Trinkewitz: Jak jsem ilustroval Harníčkovo Maso, ČD 9. 11. 1991 (příl. Fórum); V. Novotný: Město masa, MF Dnes 30. 1. 1992; J. Rosen: Horečka mnou otřásala a hlad mě sužoval, Iniciály 1992, č. 26.
(Zbyněk Fišer, Slovník české prózy, 1994)