Biografický román o vyhnanství J. A. Komenského, první díl dilogie.
Obsáhlý román (bezprostředně na něj navazuje svazek Poutník v Amsterodamu z r. 1960) uvádí moto z F. PALACKÉHO a uzavírá poděkování odborným poradcům, chronologický přehled KOMENSKÉHO života i díla a seznam použité literatury. Devět pojmenovaných kapitol obsahuje vždy po dvou až čtyřech podkapitolách; ty jsou rovněž nadepsány názvy a většinou i roky, v nichž se odehrává jejich děj. První kapitola představuje protagonistu jako starce, který v Amsterodamu nedlouho před smrtí (v letech 1668-69) vzpomíná na rozhodné okamžiky vlastního života (impulsem k této rekapitulaci je polemický spis Samuela MARESIA útočící na KOMENSKÉHO pansofické snahy). Amsterodamský pobyt je připomenut ještě v páté kapitole, která zároveň v retrospektivě oživuje jednak hrdinovo soužití s třetí manželkou Janou od jejich seznámení v Toruni r. 1649, jednak jeho několikeré setkání s REMBRANDTEM. V ostatních kapitolách autor v zásadě chronologicky sleduje KOMENSKÉHO od pobytu v Lešně, kde se za moru v r. 1631 příslušníkům jeho církve podařilo skoncovat s nelidským vyháněním nemocných z města, až po osudný r. 1648, který s vestfálským mírem zhatil naděje exulantů na návrat do vlasti. Osou vyprávění je přitom hrdinovo stále zklamávané úsilí o získání klidu a prostředků k práci na vševědných spisech. Za tímto cílem se r. 1641 vypraví na pozvání Samuela Hartliba do Anglie, kde však brzy nato vypukne občanská válka. Ve víře, že získá podporu pro pansofická bádání, jedná i s Ludvíkem de Geer a švédským kancléřem Oxenstiernou a zaváže se k napsání učebnic pro švédské školy. V Elblongu, kde se na Oxenstiernovo doporučení usadí, vytrhují jej však ze soustředění nejen de Geerovy urgence, ale také intriky ctižádostivého Bartoloměje Nigrina, který se pokouší sjednat smír mezi církvemi, ale svou konverzí ke katolictví přispěje k jejich ještě citelnějšímu odcizení. Konec celé této etapy KOMENSKÉHO života je poznamenán smrtí druhé manželky Doriny a neúspěšnou švédskou kampaní v Čechách, která měla na poslední chvíli zvrátit výsledek třicetileté války.
V Hanušově koncepci biografického románu se spojuje respekt k historické faktografii se zkušeností autora četných psychologických próz. Román oplývá autentickými daty, jmény, událostmi a fakty, nezůstává však v rovině didakticky zaměřené beletrizace. Je to dáno především pojetím protagonisty: Hanušův KOMENSKÝ, stále znovu narážející na hranice lidských možností, dospívá ke své víře, pevnosti a jistotě cestou mučivých konfliktů. Touží dát celou svou bytost do služeb pansofie jako prostředku postupné všenápravy rozeštvaného světa, ale z toho, co považuje za hlavní úkol svého života, je neustále vytrhován: na jeho čas si činí nárok společenství českých exulantů i církev, jejímž je předním představitelem, ze všech stran je žádán o pedagogické a jazykové příručky, a ve snaze prospět své zemi je také stále vtahován do politických záležitostí. Velikost jeho charakteru vyrůstá v Hanušově optice právě z rozporu mezi jeho osobní touhou a vědomím povinnosti: tím, jak znovu a znovu opouští svůj nejvlastnější cíl pro zájmy své země a potřeby konkrétních lidí, převyšuje KOMENSKÝ běžné učence své doby: jeho osud splývá s tragickým osudem národa a stává se trvalým příkladem mravnosti v tom nejvyšším smyslu slova. - Vnitřní dramatismus v er-formě vyprávěného románu neplyne z atraktivnosti zápletek, nýbrž ze střetání myšlenek, stanovisek, z konfrontace různých pohledů na politické, filozofické a mravní otázky doby. Hanuš se soustřeďuje především na duchovní obsah hrdinova života, na jeho zápas o poznání. Proto také velkou část textu tvoří jeho dialogy s přáteli i protivníky; autor jim dává jemnou patinu archaičnosti a deklamační obřadnosti, pracuje s dlouhými periodami a přizpůsobuje se knižnímu stylu KOMENSKÉHO doby. Prostřednictvím dialogů tak vyrůstají ve složité charaktery i některé vedlejší postavy - zvláště Ludvík de Geer, v němž pýcha zbohatlíka zápasí s pokorou reformovaného křesťana, a kancléř Oxenstierna, pro kterého je výsledek války nemenším zklamáním než pro KOMENSKÉHO. Důraz na intelektuální stránku hrdinova života nebrání autorovi ve vylíčení jeho citového světa, vztahů k rodině a přátelům. Protagonistovy vlastnosti - prostota, laskavost, citová noblesa, bezradnost vůči falši - vyznívají přesvědčivě právě díky intelektuální složitosti jeho osobnosti, s níž vytvářejí vyvážený kontrastní celek.
MIROSLAV HANUŠ (nar. 15. 5. 1907 v Praze) patřil za 2. svět. války k hlavním reprezentantům české psychologické prózy. V jeho raných románech (Na trati je mlha, 1940; Pavel a Gertruda, 1941; Méněcennost, 1942) se detailní dušezpytná analýza osamělých bytostí pojí s vysoko položeným ideálem mezilidských - zejména milostných - vztahů a mravního sebezdokonalování. Nejednou autor využil jako prostředku k odhalení skrytých stránek lidských povah motivů dobrodružných: extrémní podmínky polárního prostředí motivují jednání postav v románech Bílá cesta mužů (1943) a Setkání na pakku (1950), na fikci o Hitlerově přežití konce 2. svět. války je založen román Já - spravedlnost (1946), do oblasti science fiction přesahují alespoň některými rysy knihy Čtvrtý rozměr (1968) a Expedice Élauné (1985). K tradici introspektivní prózy se hlásí také Hanušovy novely o mladých lidech (Jana, 1963), jakož i pozdní povídkové soubory (Tři variace na lásku, 1981; Znepokojiví hosté 1982; Útesy pod hladinou, 1987; Dary snů a času, 1992), spojující někdy zaujetí pro taje ženské psychiky s prvky fantastickými a s fabulací mající nádech senzačnosti.
Život J. A. KOMENSKÉHO je jedním z nejoblíbenějších témat české biografické prózy. Souběžně s Hanušovým dílem vznikala trilogie L. MAŠÍNOVÉ Nesmrtelný poutník (Mladá léta Jana Amose, 1957; Do labyrintu světa, 1958; Planoucí pochodeň, 1961), čtenářsky populárnější cyklus soutředěný k hrdinovu dětství a mládí. Mládeži byly určeny knihy F. PRAŽÁKA Ráj srdce (1958) a F. KOŽÍKA Bolestný a hrdinský život J. A. Komenského (1958; dvojí přepracovaná verze vyšla pod tituly Světlo v temnotách, 1970, a Anděl míru, 1984). Dobově přeceněna byla próza M. V. KRATOCHVÍLA Život Jana Amose (1975) pokoušející se podobně jako Hanušův román o konfliktní pojetí ústřední postavy, ale ztroskotávající na didaktičnosti autorova přístupu. Ani Hanuš se (zvláště v druhé části dilogie, která se soustřeďuje ke KOMENSKÉHO duchovním zápasům po osudové národní prohře v r. 1648) nevyvaroval kronikářské extenzity a nedostál plně prvotnímu rozběhu k románové metafoře. Nicméně jeho historická a filozofická erudice, psychologická hloubka i jazyková suverenita díla jsou vzhledem k celkovému kontextu české - většinou spíše užitkové než umělecké - životopisné prózy jevem výjimečným.
Lit. V. Lišková: K typologii románu psychologického, in Posmrtný odlitek z prací Věry Liškové, Praha 1945 (o románech Na trati je mlha a Pavel a Gertruda); V. Běhounek: Na tržišti světa, NŽ 1958, č. 3; V. Forst: Filozofický román o Komenském, RP 21. 2. 1958; M. Jungmann: Tvůrčí čin, LitN 1958, č. 2; D. Moldanová: Dobrodružství poznání, Plamen 1961, č. 4; M. Suchomel: Historický román a současnost, HD 1961, č. 4; B. Polan: Román o člověku s komplexem, in Život a slovo, Praha 1964 (o Méněcennosti); J. Pinkava: Glosy k dílu M. H., KM 1948, č. 5/6; J. Dvořák: Rozměry lidského věku, Texty 1970, č. 5.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)