Kvaziautobiografický text o internovaných kněžích a duchovní situaci na počátku 50. let.
Text, dedikovaný Marii Rose JUNOVÉ, autorově přítelkyni, která mu v době jeho stáří vedla domácnost a vydávala jeho knihy, je rozdělen do dvou nepojmenovaných částí, které jsou samostatně datovány ("V Tasově 14. listopadu 1951" a "V Tasově 13. prosince 1951"). Autor, vyzýván přáteli k psaní a vytrhován jimi z malomyslnosti, dostal dopis od mladého řeholníka z trestního tábora na Slovensku: ten měl sen, že je v Tasově u Demla, neschopen v krátké chvíli říci, co má na srdci, ale Deml "z tohoto pohledu pochopil vše". Tato událost vyvolala následně sen Demlův o jeho cestě do internačního tábora pro staré kněze. Po jízdě autobusem opuštěnými lesy setkává se Deml v táboře kromě ostatních kněží s bývalým profesorem teologické fakulty, který mu věcně vypráví o svém zadržení a cestě do tábora: přitom se vyjevují běžné i trapné rysy lidských povah, jejich problémy a nedostatky. První část knihy končí tirádou o navštěvování věznic: vězňové mají být povznášeni, ale i uváděni do souvislostí světa a doby; jejich osud není výjimkou, jsou součástí pořádku a celku. - Druhá část začíná nabádáním vězněných kněží ke službě bližnímu a stýskáním na nedokonalé působení kněží na světě. Pak Deml uvádí podrobnosti ze své návštěvy internačního tábora, kde byli řeholníci ze všech řádů "po dvou v malinkých celách" ("ďábelská ironie" - vždyť dříve na sebe řády sočily); u uvězněných fráterů se setkal se střídavou mírou vstřícnosti. Následují meditace - podobenství o zvířatech, která cítí svou smrt, o věrnosti psů, o povinnosti pastýře být obětavý a důstojný, i když někteří jeho následovníci jsou nehodní; o lidské síle a náhodných konstelacích lidí, o nutné činorodosti a o smiřování lidí; o chudých duchem, kteří mohou být naplněni světlem; je chválen univerzalismus světa - který však znamená i to, že za momentální stav světa jsou odpovědni všichni lidé, a to i vinou kněží. Skoro čtvrtinu knížky tvoří závěrečný sermon proti paušálnímu odsuzování internovaných kněží, podle kohosi "zpustlých" a "sprostě mluvících". Konečný smírný akord přináší Demlova rozmluva s důstojným nepodlehlým knězem, jenž prý Demlovi ráno i večer posílá své požehnání.
Tragická a groteskní vize Podzimního snu vychází ze skutečné Demlovy návštěvy v táboře na zámku v Moravci na Vysočině. Postavy řeholníků jsou autentické, ač v textu nevystupují pod svými jmény (např. jezuita Jaroslav OVEČKA, překladatel mystiků a badatel o mystice, je přejmenován na pátera Stojánka). Výpověď o Demlově návštěvě je protkána, jak tomu v jeho textech bývá, úvahami, vzpomínkami a příhodami nebo citacemi a odkazy k jiným dílům. Text je tak významově nasycován, zakotvován v pořádku světa a fixován v prostoru a čase. Citace pocházejí zejména z Bible a jiných náboženských textů, z díla O. BŘEZINY (to vše bývá u Demla pravidlem), z A. STIFTERA; příznačné jsou odkazy na GOGOLA, patrně jako autora se smyslem pro absurdno, které k nám v době vzniku Podzimního snu z jeho vlasti pronikalo. - Text vycházející z individuálního existenciálního zážitku míří k výpovědi o stavu světa. Privilegované postavení má autobiografický vypravěč, podle jehož potřeb je organizován text a jehož perspektivou je vše nahlíženo, a to nejenom jako osoba účastnící se děje, ale i jako původce událostí a řešitel problémů a otázek. Jakub DEML z knih Jakuba Demla se tak blíží KOMENSKÉHO poutníkovi z Labyrintu světa a ráje srdce nebo poutníkovi J. BUNYANA z Poutníkovy cesty. Výpověď o J. Demlovi je tak zároveň výpovědí o světě. - Podzimní sen je také výrazem Demlova sklonu k apokalyptickému vidění světa, který se rozvinul v jeho expresionistickém období (ke konci první části Podzimního snu Deml odkazuje na svůj Hrad smrti) a projevoval se častěji jako individuální apokalyptismus prokletého básníka (nejznáměji v knize Zapomenuté světlo). Katastrofický stav vyjádřený Podzimním snem by tedy mohl být chápán jako zadostiučinění prokletého básníka, který byl s konvencemi kněžského stavu odedávna v konfliktu. - Deml jako autor mimořádně silné a ostré obraznosti, slohově přirozený a pádný, ve svém egocentrismu rozehrával všechny rejstříky své osobnosti od náboženské extáze až k podvědomí a od vysokého stylu až po hněvné a obžalobné vulgarismy. Jeho žánrově těžko zařaditelné texty připomínají nejspíš beletrizované rozpravy vycházející ze středověkého univerzalismu, jehož produktem bylo názorně zobrazující speculum - zrcadlo. Autorova poučenost homiletikou je patrna zvláště v tom, jak se rozprava střídá s příklady (které vyrůstají i jeden z druhého jako u Demlova současníka J. HAŠKA nebo u Demlova následovníka B. HRABALA). Podzimní sen má povahu podobenství, které by mělo být vnímáno jako celek: jedna skutečnost v něm ilustruje druhou - výpověď o internovaných kněžích ilustruje výpověď o Demlovi a naopak.
JAKUB DEML (20. 8. 1878 v Tasově - 10. 2. 1961 v Třebíči) je zřejmě nejvýznamnějším českým představitelem autobiograficky orientované literatury. Od svých počátků v hnutí Katolické moderny, revui Meditace a vydavatelství J. FLORIANA psal Deml autobiografickou poezii a prózu, nejprve pod vlivem symbolistů a mystiků. Prošel silným duchovním vlivem O. BŘEZINY, za jehož žáka a vykladače se celý život považoval (viz jeho rozsáhlé, asociativní a chaotické Mé svědectví o Otokaru Březinovi, 1931). V poezii (sbírka Notantur lumina, 1907, upravené vyd. První světla, 1917), ale i v próze vytvořil osobitá díla náboženského symbolismu. Právě v próze pak přerostl brzy jeho symbolismus v expresionismus (Hrad smrti, 1912; Tanec smrti, 1914; oba soubory byly 1929 znovu vydány v knize s charakteristickým názvem Můj očistec). Souběžně došlo k uvolnění obrazu a slova ve dvou sbírkách básní v próze Moji přátelé (1913) a Miriam (1916). Úplnou tvůrčí volnost přineslo Demlovi vydávání Šlépějí (1917-1941, 26 svazků), unikátního sborníku nejrůznějších jeho a jím vybraných textů: prózy, poezie, dokumentů, apod. Už od začátku svého literárního působení byl Deml prokletým básníkem, který byl v konfliktu s církevní i světskou společností. Výrazem momentální osobní krize bylo Zapomenuté světlo (1934). Výbor z jeho poezie psané čistým a přirozeným jazykem, vydaný pod titulem Verše české (1938), ukazuje jeho cestu k neosymbolismu a "nové věcnosti", do blízkosti nejoceňovanější české poezie té doby (J. HORA, V. HOLAN). Vedle české tvorby publikoval Deml také několik málo titulů v němčině. Podzimní sen je nejvýznamnějším dílem jeho posledního období. V Demlových tvůrčích počátcích napomohl jeho sebeuvědomění a nalezení spisovatelského modu francouzský konzervativní katolický spisovatel L. BLOY, autor deníků, jehož dílo propagoval a překládal Demlův přítel J. FLORIAN. Deml si však záhy vytvořil vlastní spisovatelský způsob, realizující se bez velkého ohledu na literární rody a žánry a v estetické, náboženské a mravní soustavě, jejímž původcem byl on sám. Díky své mimořádné tvůrčí potenci a nekonvenčnosti se Deml stal předchůdcem surrealismu, existencialismu, ale i dalších tendencí, např. těch, které reprezentovala Skupina 42 a autoři s ní spříznění (B. HRABAL, J. KOLÁŘ, J. HAUKOVÁ, aj.). Jeho dílo je také osobitým výrazem oscilace na hranici fikce a non-fikce, která se v meziválečné době projevila proklamováním krize fiktivní literatury a jejího nahrazení literaturou věcnou a s jakou se také setkáváme v tvorbě disidentských autorů od 70. let (L. VACULÍK, Český snář a Jak se dělá chlapec, 1993; P. KOHOUT, Kde je zakopán pes).
Lit. I. Čapková: Lidé v celách, NK 1992, č. 25; L. Soldán: Dílo a úděl J. D., SvS (Brno) 6. 8. 1992; M. Trávníček: Druhá věž Hradu smrti, LD (Brno) 25. 2. 1992; J. Žáček: Slovo o Podzimním snu J. D., in J. D.: Podzimní sen, Olomouc 1992; K. Komárek, Katolický týdeník 1993, č. 48; J. Bartoš: Znáte J. D.?, Velké Meziříčí 1932; A. Vyskočil: J. D. aneb integrita básníkova zjevu, in Básníkovo slovo, Praha 1933; M. Dvořák: O díle J. D., LUK 1935, s. 66, 105 + Básnické drama J. D., in J. D.: Rodný kraj, Praha 1967; V. Binar: Neznámé arcidílo J. D., in J. D.: Tasov, Praha 1971 + Svět básníka J. D., in J. D.: Miriam - Moji přátelé, Praha 1990; J. Žáček: Miles christianus? Orientační studie k dílu J. D. let 1931-1938, Proglas 1990, č. 9; J. Med: "Velký z popudlivého plemene básníků...", in J. D.: Sen jeden svítí, Praha 1991; J. Olič: Cesty a cesta J. D., Souvislosti 1991, č. 2; S. Vodička: Básník J. D. v Tasově, Velké Meziříčí 1991; R. Černý: O prostoru Demlova díla, Proglas 1992, č. 1; M. Dvořák: Příspěvek k dialogu o J. D., Bítov 1992, duben; B. Fučík: Tasov (J. D.) in Čtrnáctero zastavení, Praha 1992; J. Chalupecký in Expresionisté, Praha 1992; I. Pospíšil: Žánr jako přetlak duše, in Od Bachtina k Solženicynovi, Boskovice 1992; J. Olič: Čtení o J. D., Olomouc 1993; A. Plichta: Tajemství času I, Olomouc 1993.
(Jiří Kudrnáč, Slovník české prózy, 1994)