Experimentální próza o traumatech generace dospívající v normalizační atmosféře 70. let.
Kniha, věnovaná "dědečku Jevsejovi" a uvedená citátem z VANČUROVÝCH Obrazů z dějin národa českého, se skládá z šesti rozsáhlých kapitol s obraznými, vícevýznamovými názvy (Veliká budova uprostřed vod, Stromy a blesky atd.). Spojující funkci v próze plní jednak rozplývavé chronologické schéma (rodokmen, dětství, hledání a ztráta přátel, pokus o sebevraždu, pobyt v psychiatrické léčebně, práce v nemocnici), jednak, a to především, hrdinčino hledání vlastní identity a příčin intenzivně prožívaného pocitu odcizení. Již samotné rodinné zázemí ústřední postavy (a vypravěčky) Věry předznamenává tragické rity, které postupně rozpoznává a pojmenovává, a to jak ve vnitřním světě vlastní hypersenzitivní psychiky, tak ve fantaskně nazíraném okolí. ("Bodejť, pradědeček skončil v blázinci, dědek v komunistický straně a táta je farář. Pak má bejt to dítě normální.") Škála dalších postav, vynořujících se z proudu vyprávění, vytváří dohromady obraz několika možností generační reakce na abnormální společenské podmínky: Věřina dětská láska Řeháček emigruje s rodiči, mondénní Kateřina Janáčková dojímá třídu i učitele sentimentálně vlasteneckými slohy, nonkonformní intelektuál Ivan skončí za mřížemi, bláznivá Loketka se šťastně choulí do svého iracionálního mikrosvěta. Jistotu v hořké životní grotesce skýtá Věře vlastně jen vyrovnaný maminčin úsměv, jakoby pocházející z ruských stepí, a postava Josífka, jehož jméno si přivolává v momentech úzkosti. Nemenší význam než bezprostřední lidské okolí mají však postavy odvozené z literární inspirace, např. dvojice básníka a klauna z Kampy (jejich modelem byli zřejmě V. HOLAN a J. WERICH ), pan Zámek, odkazující k F. KAFKOVI, jakož i narážky a citace, jimiž se text vztahuje k Bibli a k dílům moderních světových autorů.
Věřiny otázky po vlastní identitě nejsou jednoznačně zodpovězeny, k vlastnímu sebeuvědomění se však hrdinka dostává hlavně prostřednictvím rodné řeči, jež ji spojuje s minulostí a národem, jakkoli pro ni tyto dva pojmy představují kvality přinejmenším rozporné. Její pocity rozvrácenosti nepramení pouze z toho, že se neztotožňuje s ideály, které vedly k rodinnému (ale i všeobecnému) rozvratu, jak naznačuje titul knihy, ale především z atmosféry společenské přetvářky a z nemožnosti prosadit se jako individualita bez ústupků panujícímu řádu kolektivních pseudohodnot. Prózu je možno označit za pokus o rekonstrukci podvědomí pomocí tvůrčího aktu. Ačkoliv se autorka nebrání principům volné asociativnosti, text má poměrně pevnou oporu v několika vracejících se významotvorných motivech. Odpovídá to jejímu pojetí času, který se neodvíjí lineárně, ale je spíše bludným kroužením. Taktéž prostor se jeví nejčastěji jako cosi nepropustně uzavřeného, vzbuzujícího až klaustrofobické pocity (stoupající voda, uvěznění, zrcadlové bludiště, omezená možnost cestování apod.). Postavou, které se daří alespoň částečně se vymaňovat ze sevření prostorem, je děd Václav, malující k stáru fantazijní mapy kontinentů, jeho obzor je však omezován fanatickou vírou v komunismus. Klíčovým motivem prózy je voda, jež se vyskytuje ve dvou protikladných významech - plodové vody a biblické potopy, tedy začátku i konce života, čímž je opět relativizováno tradiční chápání časové následnosti přírodních i společenských dějů. Hrozba potopy, trestu za život ve hříchu, tak zároveň nabízí i možnost návratu k prvotní čistotě, do vody, z níž jsme povstali. Protikladným živlem je oheň, který je prezentován v několika spíše odvozených významech (kresba blesku, záblesk poznání, časopis Plamen apod.). S motivem generace je spojen konkrétní čas (70.-80. léta) a prostor (Praha, Křečhoř), obě dimenze se však s mytickou neurčeností nenásilně prolínají. Věřin pohled na vrstevníky, a tudíž i na sebe, je několikrát variován, základní poznání je ale neměnné: "Naše generace, autistická, alkoholická, prolezlá dluhy, východně teskná a neambiciózní, západně věcná a zrychlená, naše generace bez kotvy, neboť bez moře." Próza se vyznačuje vysoce kultivovaným, bohatým jazykem. Autorka využívá možností rytmizace výpovědi pomocí základních rétorických prostředků (apostrofa, anafora, řečnická otázka aj.), což je nápadné především u rozsáhlých juxtaponovaných celků, které dávají textu litanickou dikci. Přestože v knize dominuje metoda proudu vědomí, jež zpravidla nelpí na logických zákonitostech, jsou jednotlivé kapitoly myšlenkově i tvárně koncizními celky, a to především díky své místní určenosti (Kampa, Bohnice apod.) a někdy i náznaku syžetové výstavby (např. kontrast vzpomínek na dětství a výslechu v úvodní kapitole).
Skutečná prvotina ZUZANY BRABCOVÉ (nar. 23. 3. 1959 v Praze) - próza Ovčí brána z r. 1981 - dosud existuje pouze v rukopise. Knihou Daleko od stromu se její autorka zařadila mezi početnou vrstvu spisovatelek, které vstoupily do české literatury ve dvou desetiletích po r. 1968 a obohatily ji v poezii (např. S. FISCHEROVÁ, J. SALAQUARDOVÁ, S. ANTOŠOVÁ, Z. BRATRŠOVSKÁ, L. CHYTILOVÁ aj.) i v próze (E. KRISEOVÁ, L. PROCHÁZKOVÁ, A. BERKOVÁ, A. PROKOPOVÁ, B. BASIKOVÁ aj.). Tíhnutím k experimentu i všudypřítomným pocitem odcizení navazuje Brabcová na literární tradice předznamenané jak světovými autory (F. KAFKA, A. CAMUS aj.), tak např. R. WEINEREM a V. LINHARTOVOU. S KAFKOU ji navíc spojuje úzká vazba na pražské duchovní klima a mytologické pojetí času a prostoru. Svůj vztah k dílům světových autorů Brabcová často v textu otevřeně přiznává (např. A. P. ČECHOV, E. A. POE, H. CH. ANDERSEN, L. CARROLL, A. RIMBAUD, G. APOLLINAIRE).
Lit. E. Kantůrková: Knížka o potopě, KSb 1986, č. 2xx; I. Klíma, Obsah 1986, listopad xx; S. R. (= S. Richterová), Svědectví 1988, č. 83/84; J. Zizler: Čas ohrožení, čas svědectví, Tvar 1990, č. 5; P. Bílek: Koktejl z baru Čech, MS 1991, č. 51; P. A. Bílek: Blízko ke kořenům, ČD 14. 10. 1991; M. Exner, SvS 1. 11. 1991; L. Machala: Daleko od stromu - vysoko nad jinými, Tvar 1991, č. 39; V. Novotný: Generační zvěstování, MF Dnes 1. 7. 1991; L. Svobodová: Zpověď dítěte jedné doby, NK 1991, č. 24; J. Zahradnický: Román v prenatálním stavu?, Tvar 1991, č. 39; J. Zizler in Kol.: Český Parnas, Praha 1993.
(Martin Pilař, Slovník české prózy, 1994)