Vyučil se chemikem ve Spolaně Neratovice (1963), po návratu z dvouleté vojenské služby navštěvoval Střední všeobecně vzdělávací školu. V roce 1968 odešel do exilu a usadil se v Austrálii. Během ročního pobytu v Sydney a dvou let v Severním teritoriu vystřídal mnoho zaměstnání; pracoval na stavbách, ve sklárně, jako kuchař, kovboj, řidič, zlatník. Odešel do Kimberleyské oblasti, kde se pět let živil jako manažer kantýny, uklizeč školy i jako učitel angličtiny a matematiky u dospělých domorodců. V letech 1980-1981 dálkově studoval ekologii na Univerzitě v Sydney. V roce 1997 úspěšně ukončil postgraduální kurz Adult literacy teaching. Žije ve Stuarts Pointu v Novém Jižním Walesu v Austrálii.
První povídky publikoval v 60. letech v deníku Svobodné slovo, o trampingu psal do časopisu Stezka. Byl členem Jack London klubu. Po emigraci do Austrálie přispíval do exilových časopisů Západ, Reportér, Hlasy Čechů a Slováků v Austrálii. V Čechách publikoval cyklus svých fejetonů v časopise Xantypa. Pravidelně přispívá do časopisů Nový domov (Kanada), Polygon (Švýcarsko) a internetového magazínu Pozitivní noviny. – Mnoho nevydaných textů zůstalo v rukopise; román z 80. let Světla v modrých horách, anglicky psaná novela Where The Angels Fly (Kde létají andělé), pohádka pro děti Blindfold (Zavázané oči) a román o australských domorodcích Itikani.
Na základě nezastírané autobiografické inspirace vytváří Stanislav Moc texty variující zásadní témata emigrantů: sžívání se s cizí zemí a lidmi v touze po nalezení nového domova v hostitelské zemi. Vylíčení skutečných reálií se však přirozeně prolíná s čistou fikcí, vypravěč je často strháván vlastním příběhem. Autor užívá atraktivního jazyka proměňujícího se od pólu věcnosti hraničící s reportáží až k proudům syrového hovorové řeči s množstvím amerikanismů. V prozaickém debutu
Tábor na Alligator River je pomalu se vlekoucí čas veselých pitek skupiny českých přátel narušen detektivní zápletkou a hospodské povalečství se rázem proměňuje s jistou nadsázkou až v boj o přežití, ve kterém rezonuje jediná základní jistota emigranta – přátelství krajanů. Detektivní rovina je přítomna též v próze
Údolí nočních papoušků, ve které autor mnohem více akcentuje duchovnost a vztah k zemi nikoliv pouze v pocitech emigrantů, ale zamýšlí se mnohem závažněji a obecněji nad člověkem a jeho vlivem na přírodu. Hrdinové obou próz touží vlastně po tomtéž – proměnit cizí zemi v novou vlast, jež umožní žít normální život. Toto zásadní téma zpracoval autor do podoby fejetonů na pokračování v knize
Listy Fitzroy Crossing aneb Krokodýl Dundee z Vršovic. Z textů přibližujících se k formě deníkových zápisků vyvstává respekt k nové kultuře, snaha o její poznání, jež však nepřeváží nad vztahem k rodině a přátelům. Téma emigrace je v zatím posledním vydaném románu
Upadlí vlastenci aneb Český wake značně oslabeno proměnou vypravěče příběhu. Na rozdíl od předchozích textů, v nichž vypravěč působil rovněž jako hlavní hybatel událostí, je zde příběh prezentován prostřednictvím vnitřního monologu postiženého chlapce neschopného pohybu a řeči, jenž poodhaluje proměnu rodinných vztahů v nově nabyté svobodě po pádu režimu. Dominující téma proměnlivosti vin a trestů však v hlubších vrstvách odhaluje základní autorské hledání přítomné ve všech Mocových textech – snahu o poznání a pochopení vlastní minulosti a skrze ni i sebe sama.
Recenze:
Údolí nočních papoušků: I. Binar, Svědectví 1986, č. 77 *
Upadlí vlastenci: J. Trávníček, Host 2003, č. 8.
