Jiří HEJDA
Jeho otec Karel František Hejda (1865–1919) publikoval v novinách zvláště hudební referáty a vydal řadu povídkových knih, psal dramata a překládal z francouzštiny a němčiny. – Jiří Hejda začal po maturitě na gymnáziu v Praze (1912) studovat práva, ve druhém semestru (1914) byl odveden na ruskou a později italskou frontu. Kromě několika týdnů však válečná léta strávil s předstíranou nemocí v zázemí – mj. v Praze, kde také již za války složil první státnici. V roce 1920 získal titul JUDr. Od roku 1919 pracoval jako národohospodářský redaktor nejprve v deníku Tribuna, od podzimu téhož roku v olomouckém Československém denníku. V roce 1923 byl šéfredaktorem olomouckého týdeníku Přehled a od roku 1924 zde učil na obchodní akademii. V roce 1926 se vrátil do Prahy jako redaktor soukromé informační kanceláře Ústřední tisková korespondence, v roce 1928 přešel do Lidových novin, v roce 1930 do Českého slova. Souběžně (1928–1939) přednášel na Vysoké škole obchodní. Roku 1935 se stal ředitelem v Českomoravské Kolben-Daněk (ve funkci generálního tajemníka), později vrchním ředitelem. Pod vlivem politické situace v roce 1939 z ČKD odešel a založil ve Vršovicích Továrnu kuchyňských zařízení, kterou vlastnil až do znárodnění v roce 1949, poté v ní pracoval jako podnikový plánovač. Roku 1946 se stal jako zástupce Československé strany národně socialistické členem Ústřední plánovací komise při předsednictvu vlády. V březnu 1948 byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů. V prosinci 1949 byl zatčen a v červnu 1950 v procesu s Miladou Horákovou odsouzen na doživotí za velezradu a vyzvědačství. Po několika měsících na Mírově byl od roku 1951 vězněn v Leopoldově a od roku 1959 ve Valdicích. Roku 1955 mu byl trest snížen na 25 let odnětí svobody. Poté, co mu byl v roce 1962 podmínečně prominut zbytek trestu (1968 zrušen), pracoval Hejda do odchodu do důchodu jako figurant v Geodézii. – Jeho syn Neklan Hejda (1921–1999) je autorem básnických sbírek Casanova (1993) a Verše starého pána (1995), napsal také několik divadelních her a pro Československou televizi pod názvem Dlouhé odpoledne (1969) zdramatizoval povídku Jana Beneše Třídní nepřítel. Hejdovým vnukem je hudební skladatel, dramaturg a režisér Lukáš Matoušek (*1943).
V roce 1913 otiskl první báseň v Moderní revui a v Národních listech, Lidových novinách, Národní politice a Československém denníku posléze publikoval několik povídek (obvykle pod pseudonymem Goljubin s různými křestními jmény: J. G.; N. J.; A. V. a Alexej N.); v letech 1922–1923 mu bylo v Moravské Ostravě uvedeno několik dramat. Jinak až na výjimky publikoval především národohospodářské příspěvky v periodikách: Tribuna, Čs. denník (Olomouc, také prózu a verše pod pseud. A. Jirkovský, A. N. Goljubin), Přehled (Olomouc), Přítomnost, Naše doba, Národní osvobození,Hospodářský rozhled (mj. pod pseud. Nemo články o národohospodářských osobnostech s vlastními karikaturami), Lidové noviny (také beletristické kurzivy a besídky), České slovo (také povídky pod pseud. Hanuš Janda; v letech 1931–1933 byl rovněž editorem Hospodářské ročenky Českého slova), Dnešek, Svobodné slovo aj. Řada jeho prací zůstala pouze v rukopise, především pětidílný román Národ sobě, prózy (Absurdní povídky, V pasti, Tvář domova) a také téměř desítka dramat. – Kromě výše uvedených pseudonymů užíval též šifru Hd. V době výkonu trestu v Leopoldově se stal autorem (nebo spoluautorem) tří úvodních kapitol antologie Bidlova čítanka (1959), jež svým jménem pokryl Arsen Pohribný. – Spisovatel Václav Daněk do své sbírky Balady a svízelky (2008) zařadil sonetový věnec, připsaný Hejdově památce a využívající veršů z původních Hejdových sonetů. Tato Balada o uvězněném básníkovi vyšla také jako samostatná bibliofilie (2010). – Hejdově památce je věnována také skladba jeho vnuka Lukáše Matouška Věnec sonetů pro violoncello a klavír (1996/2000), která vyšla na CD jako součást Sonetů, druhého svazku Spisů Jiřího Hejdy (2010).
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: V zemi hákového kříže (Rp 1934); Útěk (P 1969; 2. uprav. vyd. /e-kniha/ 2015; 3., necenzurované vyd. s doprovodnými studiemi 2020, ed. M. Vojtková); Žil jsem zbytečně (vzpomínky, 1991; 2. uprav. vyd. 2010, 3. uprav. vyd. 2020); Sonety zpívané šeptem v stínu šibenice (1993; 2. uprav. vyd. 2010 jako sv. 2 Spisů J. H.); scénicky: Velikonoce (1922); Válka (1922); Když kvete kapradí (1923).Souborné vydání: Spisy Jiřího Hejdy (sv. 1 a 3 neoznačeny): sv. 1: Žil jsem zbytečně (2010; ed. J. Velíšek; 2020 ed. K. Machart a J. Velíšek); sv. 2: Sonety: Ruzyň – Pankrác – Mírov – Leopoldov – Kartouzy 1950–1962 (2010; ed. L. Matoušek); sv. 3: Útěk (2015 /e-kniha/; ed. K. Machart, J. Velíšek a L. Matoušek).
Příspěvky ve sbornících a knihách jiných autorů: Světová hospodářská krise a nezaměstnanost (1932); Bidlova čítanka (1959; pod jm. A. Pohribného).
Účast v týmových pracích: Dvacáté století. Co dalo lidstvu. Výsledky práce lidstva XX. věku. Sborník pokroku současného lidstva. Díl V. Pokroky průmyslu (1932); Kurs technické správovědy na Benešově technice (1947?, s. F. Schroglem a F. Matouškem).
Národohospodářské práce: Nová hospodářská politika (1929); Hospodářská funkce akciové společnosti (1930); O naší a světové krisi. Svazek III (1932, s E. Šternem); Formy podnikání ve XX. století (1933; otisk z encyklopedie Dvacáté století. Co dalo lidstvu. Výsledky práce lidstva XX. věku. Sborník pokroku současného lidstva. Díl V. Pokroky průmyslu); Krise a spotřeba (1935); Čtení hospodářských zpráv v tisku (1950; otisk z Kursu technické správovědy).
LITERATURA
Studie a články: NHd (= N. Hejda): Památce Jiřího Hejdy, SvSl 8. 2. 1990; J. Lukeš: Sám v pasti, in Stalinské spirituály (1995); J. Tomeš: J. H., in Jarmila a Hugo Schreiberovi (edd.): Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5: Příběhy nevšedních životů. 2. díl (2009); M. Švagrová: Šeptem ze stínu šibenice, LidN 10. 7. 2009; J. Pelán: Znělkové věnce Jiřího Hejdy, in J. H.: Sonety: Ruzyň – Pankrác – Mírov – Leopoldov – Kartouzy 1950–1962 (2010); P. Zídek: Redaktor LN odsouzený s Horákovou, LidN 26. 7. 2013; F. Všetička: Žil jsem zbytečně, in Z paměti literární Olomouce 2 (sb. 2006), též in F. V.: Olomouc literární 2 (2014); J. Ruml: Amplitudy života Jiřího Hejdy, LidN 5. 5. 2015; P. Turek: Román zbytečného (?) života, Týdeník Rozhlas 2015, č. 30; K. Pinerová: Vězeňská zkušenost Jiřího Hejdy, in J. H.: Útěk (2020); P. Loučová: „Jednou to bude dobré svědectví, protože je poctivé.“ Román Útěk v historických a literárních souvislostech, in J. H.: Útěk (2020).
Recenze: Útěk: O. Sus, HD 1970, č. 1; J. Veselý, Proměny (New York) 1970, č. 3 * Žil jsem zbytečně: (kk) (= R. Kvaček), SvSl 8. 1. 1992; J. Lukeš, LidN 30. 7. 1992; D. Holcová, Labyrint 1992, č. 5; P. Matoušek, NK 1992, č. 3; M. Švagrová, LidN 17. 1. 2011; J. Hanzlík, Paměť a dějiny 2011, č. 1 * Sonety zpívané šeptem v stínu šibenice: J. Brabec, NK 1993, č. 3; V. Justl, Telegraf 19. 6. 1993, Příloha * Sonety: Ruzyň – Pankrác – Mírov – Leopoldov – Kartouzy 1950–1962: M. Švagrová, LidN 15. 1. 2011.
K životním jubileím: J. Rubeš, SvSl 25. 2. 1995; F. Všetička, Olomoucký den 25. 2. 2005.
Archiv: Národní archiv, osobní fond Jiřího Hejdy (neuspořádáno); Národní archiv, fond Správy sboru nápravné výchovy (neuspořádáno), osobní vězeňský spis Jiřího Hejdy.