Jan  VEDRAL

Vedralova dramatická, divadelní i rozhlasová tvorba je ovlivněna především jeho profesí dramaturga. Podstatnou část jeho díla proto tvoří dramatizace či adaptace, psané pro konkrétní divadelní soubory. Volným přepracováním opery Johna Gaye je již autorova absolventská práce, hudební komedie Polly v Západní Indii. Převedením původního textu do kabaretního žánru, který umožňuje parodovat současné literární i divadelní zlozvyky, využitím zcizovacích technik a vyzdvižením myšlenky, že zločinec v moderních dějinách nestojí proti společnosti, ale v jejím středu, se zde Vedral zřetelně přihlásil k poetice Brechtova epického divadla a toto přihlášení již zůstalo trvalou součástí jeho tvorby. Obdobný obsahový i formální posun určuje i Vedralovy dramatizace české a světové prózy, ať již se v nich koncentruje na vystižení ústředního tématu románu (Generální zázrak), nebo na jednu z možností interpretace tak polyfonního literárního díla, jakým je Bulgakovův Mistr a Markétka, zpracovaný Vedralem do formy „revuálních pašií“. Brechtovské postupy, kabaretní tvar a snahu o psychologické pochopení mýtu o neomezené lidské síle spojuje autorova „divadelní mystifikace“ podle románu Alfreda Jarryho Nadsamec. Muzikálovou podobu dostala dramatizace Vianovy Pěny dní. Pokusem o přesný přepis prozaického díla je naproti tomu Zámek podle románu Franze Kafky. Vedralovým nejvýraznějším úspěchem byla variace na román Klause Manna o střetu umělce s mocí a o posedlosti prací, která je povýšena nad základní etické normy (Urmefisto). Na základě historického studia autentických osudů lidí, donucených k rozhodnutí, jak se zachovat v nepřirozených podmínkách fašistického Německa, vznikla mnohovrstevnatá parabola o otázkách obecných a nadčasových: o lidském selhání, vině a trestu, o kompromisu, odpovědnosti umělce za vlastní talent i o touze, která nemůže být naplněna za cenu překročení určitých hranic. V „historické detektivce“ Kašpar Hauser – dítě Evropy Vedral oživil proslulou legendu o německém chlapci s neznámou identitou, jenž strávil dlouhá léta svého dětství v kobce a jehož tragický příběh dodnes přitahuje pozornost umělců i vědců, hra Obrazy z Francouzské revoluce, zachycující vývoj revolučního hnutí ve Francii od slavných počátků až k hořkému konci, je postavena na tezi, že není obtížné revoluci rozpoutat, ale zastavit. Naopak živou současností se Vedral nechal inspirovat v dramatu Jackson, odehrávajícím se v reálněsocialistických i postkomunistických kulisách, když v něm prostřednictvím dvou dějových rovin podnikl pouť do psychiky sebestředného, bezskrupulózního a morálně prázdného populárního zpěváka šoubyznysu. „Politická veselohra“ Staří režiséři – We Got Him!, v níž mají tři slavné režisérské osobnosti významně ovlivňující způsob (tendenčního) uměleckého zobrazování skutečnosti 20. století Leni (Riefenstahlová), Elia (Kazan) a Otakar (Vávra) a sochař monumentů Gerasim za úkol navrhnout scénář, podle nějž bude oznámeno dopadení iráckého diktátora Saddáma Husajna a způsob jeho smrti tak, aby nevzbudila nežádoucí reakce veřejnosti, je především zamyšlením nad dnešním mediálním světem za situace, kdy média přestávají o skutečnosti pouze referovat, ale sama tuto skutečnost manipulativně vytvářejí. – Vedralův příznačný cit pro jednotlivé žánry a média jej při psaní rozhlasových her vedl k využívání možností vnitřního dialogu, stereofonie a zvukových efektů. Zůstávaje věrný poetice epického dramatu, zachytil situaci psychologa, volícího mezi oborem a možností uživit rodinu (Kurz střelby ve ztížených podmínkách), na současném tématu volně parafrázoval oidipovský mýtus (Delfy) a vytvořil dramatickou úvahu nad tím, zda je člověk s hlavou plnou slyšených zkušeností, pouček a reklamních sloganů vůbec schopen vlastní myšlenky (Ve skladišti mé hlavy). Stejnou problematiku spojil s tématem umělcovy identity, ztracených snů, prodejnosti i v rozhlasové hře Dabér, v níž herec, celý život opakující cizí věty, náhle nanalézá vlastní slova a názor. Životní putování moderního Orfea, německého houslisty, je námětem osmidílného rozhlasového seriálu, zachycujícího tragickou atmosféru německé a české společnosti 30. a 40. let a psychologicky vykreslujícího proměnu apolitického intelektuála v příslušníka protifašistického odboje (Orfeus 33–45). – Vedralovy divadelněvědné práce jsou soustředěny jednak na otázku autorského amatérského divadla (ve sborníku Hledání výrazu), jednak na českou dramatickou tvorbu 60. let (studie o Josefu Topolovi v knize Bloudění a východiska). Podstatou dramaturgické práce se zabývá stať Dramaturgie tvůrčí a producentská (v časopise Dramatické umění).