Jaromír ŠAVRDA
Básník a prozaik
Otec byl technik, matka učitelka. Babička Anna B. Šavrdová (1872–1953) byla loutkářka, tajemnice Světové loutkářské unie. Jeho bratrancem byl spisovatel
Bedřich Golombek.
– Šavrda studoval gymnázium v Českém Těšíně (maturoval roku 1951, jeho učitelem zde byl literární historik
Alois Sivek) a český jazyk a literaturu na FF UK (absolvoval roku 1956 prací o S. K. Neumannovi). Jeden rok pracoval jako osvětový pracovník v Jilemnici, od podzimu 1957 v Ostravě nejprve jako knihovník, od roku 1959 jako středoškolský učitel. Roku 1963 se stal spisovatelem z povolání. Od dubna 1968 působil v redakci krajského deníku KSČ
Nová svoboda, téhož roku v srpnových dnech spolupracoval na vydávání ostravských
Spojených deníků. Na jaře 1969 dostal výpověď a přešel do redakce
Moravskoslezského týdne, jehož vydávání však bylo zastaveno v říjnu 1969. Šavrda, který v této době dálkově studoval na Právnické fakultě UK (ze studia byl vyloučen těsně před promocí roku 1972), se stal vedoucím právního a personálního oddělení v ostravském nakladatelství
Puls. Po jeho zániku (1971) pracoval jako skladník v Geologickém průzkumu. Roku 1975 musel odejít i odtud, pro těžké onemocnění ledvin mu však byl přiznán plný invalidní důchod. V roce 1978 byl odsouzen na dva a půl roku vězení za vydávání samizdatové edice
Libri prohibiti a za přechovávání nepovolených tiskovin. Po návratu (1981) podepsal
Chartu 77, v září 1982 pak byl znovu zatčen a za údajné pobuřování a přechovávání tiskovin odsouzen na dvacet pět měsíců.
Publikoval v novinách, v nichž působil, a dále ve
Směně
a
Červeném květu
(obojí Ostrava),
Národní politice (Mnichov),
Svědectví
(Paříž) a
Listech
(Řím); přispěl též do
Výběru na léto 87 (Vídeň 1987). V samizdatu (obvykle ve vlastní edici
Libri prohibiti) vydal své prózy
Autostop v sobotu odpoledne (1985),
Ulice se zákazem vjezdu (1985) a básnické soubory
Cestovní deník (Petlice 1981),
Druhý sešit deníku (Petlice 1985),
Historické reminiscence (zahrnuje sbírky
Česká Kalvárie a
Plachetnice Santa Maria, 1985),
Má vlast (zahrnuje sbírky
Hodina v úzkých, Má vlast, Druhý sešit deníku,
1985) a vzpomínky
Kočky z mého domu (1986) a
Přechodné adresy 1, 2 (Expedice 1987). V samizdatu též tiskl své překlady básní Anny Achmatovové (
Rekviem, 1987). Přispěl do samizdatových sborníků
Ad honorem anopheliae minoris – sborník k osmdesátým narozeninám PhDr. a ThDr. h.c. Boženy Komárkové (1983);
Na střepech volnosti (Česká expedice, 1987) a
O československém vězeňství (1987, eds. P. Uhl, J. Gruntorád). V rukopisu zůstalo několik detektivních próz a dramat. – Pseudonym: Kamil Zavázal; šifry: -jš-, -kz-, -ša-, -rd-, -jaš-.
Šavrda knižně debutoval na přelomu 40. a 50. let soubory básnických textů, jejichž poetiku naznačují již tituly
Pionýrská říkadla a
Struny míru. Od 60. let psal prózy: detektivní román se špionážní zápletkou (
Půjdeš, nevrátíš se), soubor sci-fi povídek (
Příběhy z třetího času) a senzační román s alegorickými prvky a kriminální zápletkou (
Kniha kralovrahů). K poezii se znovu vrátil až v době, kdy se musel vyrovnávat s perzekucí režimu. Básnické texty, vydávané v samizdatových edicích a v zahraničí (
Cestovní deník,
Druhý sešit deníku), procházejí vývojem od syrových záznamů vězeňské reality až k lyrizované a ve formě sonetu koncipované reflexi stavu nesvobody těla, a především ducha. K vyjádření tohoto životního pocitu Šavrda využil také žánrový půdorys litanické skladby inspirované
Starými ženami Františka Halase. Posmrtně vydané beletrizované memoáry
Přechodné adresy líčí osobní zážitky z policejní perzekuce a soustřeďují se také na osudy lidí, se kterými se autor setkal během svého věznění.
Beletrie: Pionýrská říkadla (BB 1949); Struny míru (BB 1953); Půjdeš, nevrátíš se (P detekt., 1964); Příběhy z třetího času (PP sci-fi, 1967, více
zde); Kniha kralovrahů (R 1971); Cestovní deník (BB, Mnichov 1984; rozšíř. 1991, red. E. Sobková, obsahuje bibliografii); Druhý sešit deníku (BB, Mnichov 1986); Přechodné adresy (vzpomínky, 1991).
Příspěvek v almanachu: Na střepech volnosti (Mnichov 1989; 1991).
Uspořádal: Zrání – ročenka Střední všeobecně vzdělávací školy v Porubě (1961).
Bibliografie: B. Klímová: Utajené spisy Jaromíra Šavrdy
Studie a články: O. Neff in Něco je jinak (1981); I. Medek: Politický proces v Ostravě. Případ dr. Šavrdy a prof. Liberdy, Národní politika (Mnichov) 1983, č. 5; J. Škvorecký: doslov, in Cestovní deník (1984, zde též sdělení VONS Proces Jaromíra Šavrdy a Vladimíra Liberdy a text dokumentu Charty 77 Případ Jaromír Šavrda); J. Čulík in Knihy za ohradou (1992); R. Sovják: Intertextovost v díle básníka a prozaika Jaromíra Šavrdy, in Literatura v literatuře (ed. D. Hodrová, 1995); J. Urbanec: Osamělá cesta Jaromíra Šavrdy, in Česká a polská samizdatová literatura (eds. L. Martinek, M. Tichý, 2004).
Recenze: Půjdeš, nevrátíš se:
J. Svoboda, ČK 1964, č. 7; gs (Oleg Sus), KT 1964, č. 31 * Příběhy z třetího času: O. Chaloupka, Impuls 1967, č. 9; K. Biňovec, ČK 1968, č. 2 * Kniha kralovrahů: I. Zítková, MF 25. 8. 1971 * Cestovní deník (1984): J. Škvorecký, Obrys (Mnichov) 1984, č. 2; J. P. (J. Procházka), Svědectví (Paříž) 1984, č. 73 * Druhý sešit deníku:
V. Šibrava, LD 25. 7. 1990 * Přechodné adresy:
M. Myška, MSD 18. 7. 1992; P. Švanda, LD – Brno 18. 12. 1992.
K životním jubileím: T. Hradílek, MSD 25. 5. 1993.
Nekrology: -ok- (D. Strož), Obrys (Mnichov) 1988, č. 2; M. Toman, Národní politika (Mnichov) 1988, č. 6; nepodepsáno, KM 1990, č. 5.
Archiv: Slezské zemské muzeum Opava: Osobní fond, nezpracováno.
