Vít OBRTEL

 Obrtelovy lyrické texty vznikaly po více než čtyřicet let se značnými prodlevami. Pozdní prvotina z druhé poloviny 30. let Kštice Bereniky přinesla útvary pohybující se žánrově od diskurzivních lyrizovaných esejů a próz vystavěných na bohaté obraznosti až k básním v próze. Charakteristické jsou pro ni stylizované odkazy na antiku (v souladu s Obrtelovým celoživotním zájmem o její mytologii i filozofii, zejména pythagorejského a platonského okruhu, včetně alexandrijských gnostiků), jakož i odkazy na východní učení, na raný anglický romantismus a francouzské symbolisty, hlavně na autory básní v próze, které Obrtel tiskl v Kvartu (Francis Jammes, Aloysius Bertrand, Jules Laforgue aj.). Konstitutivním znakem této i pozdější Obrtelovy tvorby byla snovost ve smyslu bdělého snění, na rozdíl od surrealistického přístupu tedy snění bez analytického zájmu a bez patologického charakteru. Ve sbírce Z rosy zrozená evokuje Obrtel atmosféru jemně odstiňovaného světa při zvýraznění výtvarného cítění a smyslu pro barevnost. Krystalizace tvaru básně v próze probíhala i ve sbírce Železné opánky, dramatické poezii vytrysklé z prožitku války, světa nelidské hrůzy; někdejší impresionistické nálady v ní nahradila expresivita vyjádření vedoucí až k biblicko-apokalyptickým příměrům, ústící však v obrazy harmonie a budoucnosti krásného dne. Z formální i duchovní kontinuity Obrtelova díla se vymyká sbírka Je krásný den z počátku 60. let; jako jediná je psaná v tradičních verších a strofách, v níž básník zjednodušenou a sdělnou obrazností vystavěl svět obecných, bezpečných hodnot. K osobitému typu básně v próze se Obrtel s velkým časovým odstupem vrátil v cyklu Rok plný dnů, v němž použil i drobně upravené texty ze starší knihy O Zlatovlásce. Rovnomocnými se v něm opět staly krajiny snové i reálné a převládla inspirace výtvarného rázu. K syntéze dosavadních podnětů a motivických impulzů došlo ve sbírce Hudba o křehkosti: koexistuje zde inspirace antická, romantická i symbolistní, konkrétní a abstraktní prvky se sbližují, dochází ke kondenzaci zachycovaného zážitku (uplatňují se neologismy) a zároveň se rozšiřuje významové spektrum výpovědi, které je dotvářeno i grafickým pojetím textu. Významová členitost představivosti dosahuje vrcholu, s čímž je spjata i syntaktická struktura textu nesoucí sémanticky jeho vnitřní pohyb: vyznačuje se větnou neúplností a elipsami.