Slovník české literatury po roce 1945
Pavel JANSKÝ
* 17. 1. 1929, Praha
† 20. 1. 2006, Praha
Básník a překladatel
Syn novináře, spisovatele a divadelního kritika Emanuela Janského (1900–1965). Po maturitě na gymnáziu v Praze (1948) nemohl studovat na vysoké škole. Roku 1949 byl odsouzen na deset let pro účast v nelegální studentské organizaci Strana práce a vězněn do konce roku 1954 (Pankrác, Bory, Jáchymov). Po propuštění pracoval jako pomocný dělník, v letech 1956–1958 byl redaktorem ve Státním zdravotnickém nakladatelství, 1959–1963 knihovníkem v Divadelním ústavu. Současně v letech 1958–1962 studoval externě filmovou vědu a 1960–1962 filmovou a televizní publicistiku na AMU. 1964–1968 byl zaměstnán jako kulisák v Městských divadlech pražských, 1968–70 jako redaktor v týdeníku Nové knihy. Od roku 1970 až po odchod do důchodu (1991) pracoval jako úředník v reklamní agentuře.
Debutoval roku 1963 v
Plameni, dále publikoval v
Tváři,
Literárních novinách,
Sešitech pro mladou literaturu,
Nových knihách, Zemědělských novinách (divadelní referáty), Svědectví
(Paříž) aj. V letech 1956–1963 psal divadelní referáty do denního tisku. Přispěl do samizdatových sborníků Hodina naděje (1978, eds. Jiří Gruša, Milan Uhde, Ludvík Vaculík), Vzpomínky a pocty. Na paměť Jana Patočky (1980, ed. Jan Vladislav); Básníci a samotáři (1984, eds. Ondřej Fibich, Jiří Brixi), Na střepech volnosti (1987, ed. Zdeněk Hrubý); v samizdatu také kolovala jeho sbírka Území tekutých písků (Kvart 1975). Překládal slovenské, anglické a německé básníky a dramatiky a studie o divadle z němčiny a angličtiny. Napsal televizní scénář Michelangelo aneb Živá tvář (1964). Užíval šifru paj (v Zemědělských novinách i jinde).
Záměrně disonantní poezie
Janského sbírky Hlavou dolů vyrůstá z pocitu nesouladu mezi člověkem a současným světem. Epické, ostře pointované básnické příběhy mají často absurdní ráz, zachycují vnitřní svět mluvčího a životní situace v alegoriích. Depresivnost životního pocitu však odlehčují ironickou nadsázkou, sarkasmem a černým humorem. Básníkova autostylizace tu nabývá podoby hněvivě útočného rétora, který své otázky a apostrofy formuluje jako osobní etický apel. V jednotlivých básních se často také objevuje latentní druhý hlas, který v paralele nebo kontrastu dialogizuje básníkovu promluvu. Mezi časté motivy Janského veršů patří život pojatý jako boj, v němž se člověk brání vlastní krutostí, a paradoxy dané ambivalencí hodnot, manipulací s nimi. Příznačným obrazem je destruovaný člověk-loutka. Ve sbírce Území tekutých písků sílí básníkovo vědomí krize jednotlivce a jeho neschopnosti obrany proti tlaku společnosti. Janský směřuje k rozměrnějším skladbám, v jazykové stylizaci od konkrétního výrazu a obrazu k bohatější abstraktní metaforičnosti a také k užití klasických poetických prostředků.
BIBLIOGRAFIE
Poezie: Hlavou dolů (BB 1967); Území tekutých písků (BB, Mnichov 1982).Souborné vydání: Dštění (BB, PP 2005, ed. M. Kosák, obsahuje též texty dosud netištěné).
Překlady ve sbornících: Pět slovenských her (1965); Refrény země (1966).
LITERATURA
Recenze: Hlavou dolů: F. Benhart, Plamen 1967, č. 9; V. Janovic, LitN 1967, č. 36; D. Karpatský, Plamen 1967, č. 12; -jpš (Jiří Pištora), NK 1967, č. 30 * Území tekutých písků: J. Vladislav, Obrys (Mnichov) 1983, č. 2 * Dštění: O. Horák, LidN 28. 4. 2005; H. Svobodová, RR 2005, č. 59; K. Kolařík, Tvar 2005, č. 19.Rozhovor: M. Matzenauer, Vokno 1989, č. 15, též in Dštění (2005).
Nekrology: D. Karpatský, Dokořán 2006, č. 37; J. Chuchma, MFD 28. 1. 2006; V. Bystrov, LidN 30. 1. 2006.
Autor hesla: Blanka Hemelíková (1995)
Aktualizace hesla: 10. 11. 2007
(kp)
Aktualizace bibliografie: 10. 11. 2007
(kp)